Dance Macabre - Milan Dian
Milan Dian
Následující text je pokusem o záznam LARPu Dance Macabre. Postavy v něm uvedené byly vytvořeny pro účely tohoto LARPu a jejich názory se neshodují s názory skutečných lidí. Postavy a osudy jsou pouze fiktivní a jakákoliv podobnost se skutečnými osobami a událostmi je čistě náhodná.
Poslední dobou se mi ty pocity stále vrací. Jsem již dlouho šťastně ženat, ale přesto nemohu zapomenout. Zapomenout na tu noc. Vzpomínky se mi již pletou. Vyjevují se mi spíš obrazy. Vlastně nemohu říct, že bych vzpomínal rád, to ne, spíš si jen nějak nemohu pomoci. Býval jsem tehdy samotář zapálený do své práce, studoval jsem cokoliv, co se nabízelo: lidi, síly, věci … Jediný kdo mi dokázal trochu porozumět byla sestra mého bývalého přítele … ale jako bych už vstupoval do příběhu …
*
… najednou zase stojím na náměstí a vím, že se něco stane. Přemýšlím. Nejspíš to neznáte, ale ve chvíli, kdy člověk dosáhne určitého poznání, vytvoří se kolem něj bariéra, lidé nechápou, co se jim snaží říct. A při tom já jim rozumím tak dobře. Jsou zvláštní a trochu k smíchu v tom, jak si nedokážou uvědomit, co je pro ně to nejlepší. Naštěstí jsem tu já. Já je umím přivést na správnou cestu … i kdyby se jim to nelíbilo… Tu mě cosi vytrhne ze zamyšlení, zaduní úder zvonu, rozezní se zvláštní hudba, přestože nikde není vidět nikoho, kdo by hrál. Byl jsem na to připraven a přesto jsem právě tohle neočekával. Objevila se ona. Jak dlouho už jsem jí neviděl? Roky? Měl jsem rád její úsměv, to jak se dívala a pak byla najednou mrtvá. Jemu to nikdy neodpustím … nikdy. Ale najednou je zase tady. Nerozplyne se, když se k ní trochu přiblížím? Vlastně už kolem nás všichni tančí na tu podivnou hudbu. Osmělím se jí dotknout, pak víc a najednou se držíme v náručí a tančíme spolu s ostatními. Mluvit není potřeba, cítím jak je ráda, že mě opět vidí. Po dlouhé době se mi zdá, že jsem opět šťastný …
**
… nevím kolik času uběhlo, ani kolik tanců jsem odtančil a s kým … jeho už jsem párkrát potkal, naše pohledy se střetly … byl to voják, hrdina … taky vám to přijde k smíchu? Ale teď … teď už je to trochu moc, vidím ho jak tančí s ní. Cožpak se trochu nestydí? Vrhám se k němu … ona se nás snaží uklidnit. Ne, já neustoupím … a on taky ne …
… na chvilku se zastavím uprostřed reje, vidím vojákovu sestru, jak tančí s neznámým mužem – mrtvým, když tu se objeví jakási fúrie a začne jí z čehosi obviňovat … Tomu říkám vychování! Jdu se jí zastat. On je snad manžel či milenec té fúrie a ona si myslí, že s mou kamarádkou něco měl. Nesmysl. I ten druhý muž se snaží vysvětlit, že se mýlí, i když mé chování se mu také nezamlouvá … ale ona mu nakonec uvěří …
… spatřím jednu dívku, oděnou v černém. Přestože je mrtvá, přijde mi, že v ní je víc života než v mnohých živých. Chci s ní tančit, ale schválně mi uhýbá a utíká za jinými. Nakonec se setkáme a tančíme spolu. Je to jak tančit s vichřicí, vzdoruje, dělá si co chce, ale já dobře vím, že se mnou je to jen otázka času a dokážu jí zvládnout. Hudba končí dřív než bych čekal a ona mi někam zmizí …
… a zase je tu ta, co způsobila hádku. Hledíme na sebe, pak začneme tančit. Je napjatá. Zdá se rozlobená … chvíli se tiší a opět vzdoruje … Co je vlastně zač? A záleží na tom? Cítím z ní rozháranost, stíny minulosti. Vím, že potřebuje změnu …
… dívka ve fialové, živá. Fialová je barva intuice, tajemna, ale i náročnosti. Tady to bude ta náročnost … a panovačnost, jakoby vše muselo být po jejím … ale mě to těší, líbí se mi jak vzdoruje. Mně se dlouho vzdorovat nedá. Hudba končí. Stojíme proti sobě. Hledíme na sebe, oba víme, že teď to ještě nekončí …
… dívka ve fialové, živá. Fialová je barva intuice, tajemna, ale i náročnosti. Co je to náročnost? Touha po dokonalosti? Dotek nekonečna? Tančíme spolu, ale teď to vypadá, jakoby někdo dotáhl struny, které neladily. Je to moje zásluha? Nejsem si jistý. Já a nejsem si jistý? Neuvěřitelné. Je mi to jedno. Tančíme spolu. Pak se rozcházíme. Ale odnášíme si sebou kousek sebe … nebo jsme snad o kousek sebe lehčí?
… vidím jeho siluetu u vrat kostela, přicházím blíž … je to on, voják, můj sok … hledíme na sebe, ostře. Pak jeho zrak náhle měkne. Co se děje? Nabízí mi ruku? Překvapeně se pozoruji, jak ji přijímám. A v tom doteku cítím, jak to bylo všechno zbytečné. Nenávist přes hradby smrti? Ne, smrt utěšuje … dnešní noc utěšuje … a já pevně sevřu jeho ruku …
… opět dívka v černém. Podívala se na mne? Ne? Zkouším se s ní spojit očima. Schválně mě ignoruje? Pronásleduji ji přes celé náměstí a ona padá do náruče někomu jinému. Co je to s ní? A co je to se mnou? To ji dovolím si se mnou takhle zahrávat? To je nepřípustné … to nemůže … stojím u kamené zdi, je studená … i ze mě jde chlad … skláním hlavu … jak dlouho tak stojím? Někdo se mě dotýká. Přede mnou stojí voják, můj bývalý sok a naše mrtvá přítelkyně, berou mě za ruce a kráčíme nebo snad tančíme spolu pryč …
… opět dívka v černém. Zkouším se s ní spojit očima, opět ji pronásleduji a ona padá do náruče někomu jinému. Přes jeho rameno mě kradmě pozoruje. Nyní neodcházím. Kroužím kolem nich, dávám jí vědět, že teď už neuteču, že ona neuteče. Píseň končí, ten muž odchází, stojíme proti sobě, jakoby sami, ona už neprchá. Přibližujeme se k sobě, tančíme spolu … nevím jak dlouho … stále je jako bouře, ale já tomu nějak začínám rozumět, najednou přestává jít o to, kdo povede … vede nás tanec, hudba, život … bouře se mění ve vánek, ona je schoulená v mém náručí, tiskne se ke mně … pak hudba končí a my si nic neslibujeme, ani nechceme, víme, že se už nejspíš nikdy neuvidíme, oba najednou noví, proměnění …
… nevím, co si mám myslet. Potkávám zase tu podezřívavou. Zdá se mi trochu jiná. Díváme se na sebe. Má tmavě hnědé oči a v nich hloubku, že by se v ní člověk utopil. Tančíme. Zdá se mi, že se jí líbím. Najednou se tam objeví muž. Vzpomínám si, že jsem jí s ním viděl tančit. Vpadne mezi nás. Nějaké nevyjasněné stíny minulosti? Teď ne. Teď to nechci řešit. Ustupuji …
… stojím u baru, objednávám si portské a pomalu ho upíjím. Myšlenky mi o sebe zakopávají. Cítím smutek? Toužím po něčem? Vlastně ani nevím. Možná je to nějaký zláštní splín …
… naše oči se setkávájí, ty její říkají, že to byl jen hloupý omyl, natahujeme k sobě ruce, lehce se dotýkáme, začínáme tančit, ještě mám trochu obavy, ještě jsem nenabyl jistoty, ale svět se o to nestará, jakoby se smrštil jen na nás dva, jakoby na něm nebylo nic jiného k vidění, jen ty tmavohnědé oči, její útlá postava, její ladné pohyby, její rozpustilý úsměv, plamínky v očích … není třeba mluvit, není nač se ptát, prostě to tak je, jinak být nemůže a snad ani jinak nebylo … tančíme spolu …
… začala další píseň. Po kolikáté už? Tančíme spolu … najednou koutkem oka spatřím temný stín, jakoby se nás někdo snažil rozdělit … vím kdo to je … „počkej, hned se vrátím,“ naznačím očima a odstoupím od ní … a tam o kousek dál stojí dívka v černém, je rozčilená a nešťastná a já jdu k ní, začínáme tančit, ale ona je znovu jako bouře, jakoby … jakoby se všechno vrátilo zpátky, jakoby se mezi námi nic nestalo … ale teď je to ještě horší, jde z ní až strach … trvá to snad jen pár vteřin, pak se ode mne odtrhne, něco mi zašeptá do ucha a zmizí v davu. Ale ta slova mi pořád zní v hlavě: „nenávidím tě“ …
… vracím se zpátky, ještě na mě čeká, je zmatená a snad se i trochu bojí, ale já jsem tady, už jsme spolu a tančíme spolu poslední tanec této noci a já vím, že už se nikdy nerozdělíme … a jen koutkem oka zahlédnu dívku v černém jak tančí s dámou v šedé róbě …
*
Poslední dobou se mi ty pocity stále vrací. Jsem již dlouho šťastně ženat, ale přesto vzpomínám. Vlastně nemohu říct, že bych vzpomínal rád, to ne, spíš si jen nějak nemohu pomoci. A čekám … čekám jestli se někdy znovu nevrátí ta noc … a já pak možná dostanu odpověď na otázku, která mě stále ještě trápí: proč?