Uživatel:
Heslo:
 

Dance Macabre - Ondřej Staněk

Ondřej Staněk

Na začátek potřebuji zmínit několik věcí. Nikdy jsem nepsal recenzi a asi bych se k tomu nikdy neodhodlal nebýt Dance Macabre

Po Dance Macabre už třetí den chodím jako zombie, pořád přemýšlím o tanci, poslouchám tango a hledám si, kam bych mohl jít tančit.

Nejsem sentimentálně založený a nikdy jsem moc nedal na citové zápletky a přemýšlení o vztazích, ale kombinace tance a larpu mě na Dance Macabre jednoznačně nalákala

Teď tedy něco k vlastnímu Dance Macabre (záměrně neříkám ke hře, protože jde o víc, spíše zážitek, zkušenost, vliv do života).

Dutý zvuk kopyt na kamenné dlažbě rozrazí ticho na setmělém náměstí. Lidé z města už se tu nějakou chvíli mlčky scházejí, všichni v krásných šatech zářivých barev. Všichni jakoby v tichém úžasu a očekávání, nevědí co čekat, ozdobeni žlutou květinou se nechali přitáhnout na náměstí. Někteří vědí proč, někteří ještě ne.
Kopyta bílého koně se přibližují a na jeho mohutném hřbetě sedí krásná dáma v šedých šatech. Pohled na ni je přitažlivý, ale zároveň při něm mrazí v zádech.
Tehdy už se odněkud ozve táhlý teskný tón kvílících violoncell a odevšud a zároveň odnikud se začnou vynořovat mrtví ustrojení v slavnostním pohřebním oděvu. Přichází k živým a jednoho po druhém si je prohlíží a vmísí se mezi ně, takže dav houstne a začínají se tvořit páry. S rozvíjejícími se cellovými trylky se po kamenném parketu pouští do vířivého tance první pár a pak další a další až se roztančí skoro celé náměstí.
Mezi mrtvými jsou různí lidé stejně jako mezi živými, se svými touhami a sny, svojí minulostí a trápením. Jeden mladý muž, s jistými pohyby a s okázalostí dravé šelmy se vrhá do tance s krásnými slečnami živými i mrtvými. Tančí divoce a zaujatě, jakoby se alespoň na tu jednu noc chtěl vrátit ke svému bývalému životu plnému zábavy. Jeho krok je rychlý a rázný, ale jeho tvář působí spíše znuděně. Ani na jednu z dam se pořádně nedívá a zdá se, že je loví spíš už jen tak ze zvyku. Ony s ním jdou tančit rády a ochotně, stačil jeden úsměv a pohled do očí a už se nechají. Tenhle lovec, ale jakoby žil ve strachu. Má strach, aby se nestal loveným, bojí se sám sebe. Na život v tvrdém světě, kde se nejde na nikoho spolehnout, už si zvykl, ale na to, že nemůže věřit sobě, si zvyká jen těžko. Bojí se každého bližšího dotyku, každé důvěrnosti v hlase, vroucnějšího polibku… Snaží se lovit další a další v naději, že se mu podaří zatlačit tenhle strach někam do ústraní, ale nejde to.
Další z krásných živých slečen s havraními vlasy se nechá zlákat k tanci s ním, tahle je ale v něčem jiná, padla mu do oka, musí ji mít. Jenže to najednou není tak snadné, zdá se tak nespoutaná, tak svá. Nechce se s ním bavit, jen tančí mlčky, uhýbá pohledy, on už je zoufalý, není zvyklý na to, že ho někdo odmítá, ale tahle je zvláštní. Nejde vlastně tolik ani o ni, není vlastně ničím jiná než ty tucty předtím. To v něm je chyba, nemůže pořád jen hledat holku na jednu noc, snažit se udržet odstup…
Najednou se není schopný vrátit zpět do tance, jen prochází náměstím a pozoruje oči lidí. Vidí laškovné pohledy i zamilované hluboké oči, vidí lásku i zlobu, smutek i radost.
Ještě několikrát se pokouší vracet k tanci, ale nikam to nevede, už se nedokáže oddat naplno lovu. Neumí si užít radost z nezávaznosti… chtěl by víc, ale má strach, bojí se závazku, bojí se, že zklame jako tehdy.
Ano teď rozeznává v davu tančících dobře známou tvář. Je to ta, ke které měl vždy v životě blízko, ta, které svěřoval všechny své slabosti a problémy, a byla to ona, kdo ho tenkrát zrazoval od té sázky. Jenže on byl hráč, tomu nešlo pomoct… neuměl říct dost a neuměl myslet na ostatní. Nikdy si neuvědomil, že svojí vlastní smrtí může způsobit někomu víc bolesti než sobě, až poté, když se zřítil z té klády nad propastí. Když se díval každý den, jak chodí k jeho hrobu, cítil jak jí je… tehdy teprve ucítil tu bolest. Teď tu byla, a byla tu zase pro něj, chtěl se jí tolik omluvit, chtěl jí toho tolik říct, ale nebylo slov, která by to dokázala, tak musel stačit jen pohled a dlouhé obětí, které bylo tak známé a tak důvěrné, že vydalo za tisíc slov. Byl nepopsatelně rád, že mu dokázala odpustit to, co on si nikdy neodpustil a nikdy neodpustí. Věděl, že K. v něj věří a že se na ni může vždy spolehnout, v jejích očích bude mít navždy naději, jen on už tomu nedokáže věřit.

Tak ubíhá večer, mladík se sinalou tváří pokračuje v tanci ve víru barev a těl až zase naráží na partnerku, která mu je povědomá, připomíná tu živou tanečnici ze začátku noci, zdá se to jako před lety, a přitom to je sotva několik hodin, co spolu tančili. Ano, když s ní začal tančit, byl si jistý, že je to ona, jen se zřejmě někde setkala s dámou v šedém. Její hluboké oči však zůstaly stejné a on se v nich znova topí, je zas tam co předtím, nedokáže myslet na nic jiného než na to, že chce být s ní, ale ona ho ignoruje čím dál víc. Zdá se, že ji vůbec nezajímá, to ho neuvěřitelným způsobem naplňuje zoufalstvím, když ten tanec skončí, málem padá na dlažbu, nedokáže se vyrovnat s tím, že může on sám někdy chtít někoho poznat doopravdy a že jeho může někdo odmítnout. Nevěří si už vůbec v ničem, nestojí za nic, vždyť co by mohl nabídnout, je přeci jen prázdná slupka, snůška nesmyslů a keců, pod obalem nic není…
Utopen ve vlastním zoufalství spatří dívku, v ještě horším stavu. Sedí sama v koutě náměstí na studené kamenné dlažbě, v slzách, rozmazaný obličej, v očích zlomenou důvěru a bolest. Zná ji, pamatuje si jí ze hřbitova, chodila se sem procházet se svým přítelem, taková veselá a milá holka. Vždycky si říkal, že ten chlap s ní zachází hrozně, ale bylo mu to vlastně jedno. Nikdy se příliš nestaral o druhé, dnes ale, když ji tam vidí, vidí člověka. Nejde za ní jako za ženou, kterou by chtěl získat, jako za někým kdo se mu líbí, ale jde za člověkem, který si zaslouží respekt, a kterému může dát obyčejné lidské objetí a úsměv. Protančí spolu několik tanců a on cítí, že i dávat může být velký přínos, je rád, že může někomu prospět, aniž by z toho něco měl. Když L. odchází má v očích zase malé plápolající ohníčky a zračí se v nich trocha nabyté naděje.

V takovéto náladě prochází dál mezi tanečníky a spatří přítele ze hřbitova, ví, že za života na tom byli podobně, tuší, že možná může sdílet jeho pocity zoufalství… chtěl by mu být, přítelem a cítí-li se stejně marně jako on, pomoci mu, projevit důvěru, být mu oporou. Bojí se, že to nedokáže, ale jde to zkusit. J. vypráví o dívce, kterou si vyhlédl, a o tom, jak se kvůli ní dostal do problémů. Na to nedokáže příteli nic odpovědět, může ho jen vyslechnout.
Než to však stačí dopovědět, přiblíží se k nim dva ramenatí muži a ze strachu v J. očích mu je vše jasné. Tenhle druh strachu, ale nepatřil k jeho slabým stránkám, tak jen stiskne J. ruku a postaví se rozhodně po jeho boku. Poměrně ostrou výměnu názorů nakonec ustojí a i nezvání návštěvníci po čase odchází.
Pak se vše semele hrozně rychle, než se stačí rozhlédnout, vrazí do něj vysoký potetovaný muž, který táhne za zápěstí mladou živou dívku. Tu si uvědomí, že ji už někde viděl. To je ta dívka, o které mluvil J. Chce se k němu otočit, ale ten už se někde ztratil v davu.
Vzhledem k tomu, že viděl jasně, jak se dívka brání mužově stisku a zachytil pohled jejich prosících očí, neváhá a zakročí proti němu. Není to jen tak, potetovaný se nechce vzdát snadno, ale nakonec po menší potyčce odtáhl. Vyděšenou dívku pak odvede do náručí zoufalého J., který už zcela ztratil naději. Ten pohled v jeho očích, je lepší odměnou než deset díků, znamená důvěru, znamená závazek, tohle je přátelství. Nejen obchod nebo láska na jednu noc.

Ano, jsem to já. Cítím se skvěle. Po dlouhé době začal můj život dávat smysl, nechtěl jsem už mít ostatní jako nástroj pro své potěšení, našel jsem daleko větší zalíbení v tom, když můžu působit radost druhým.
Noc ještě nekončila a tak pokračuji v tanci, ale tentokrát jinak. Zažívám ten úžasný pocit splynutí v jedno tělo. Dostávám se také k tanci s krásnou slečnou v barevných šatech, ten večer už s ní tančím po několikáté, ale tentokrát je to úplně jiné. Cítím to naprosté splynutí, jako bychom byli jedno. Objímám ji pevně a přitisknu k sobě, cítím tlukot jejího srdce. Její drobné tělo se tiskne k mému a tančíme v táhlém teskném rytmu za doprovodu tajemných hudebníků, kteří hrají odnikud a zároveň odevšud. Přál bych si, aby ten okamžik nikdy neskončil, aby ten tanec nepřestal, protančíme spolu téměř celou tandu a až úder zvonů nás od sebe oddělí. Odcházím se zmatenými pocity, cítím, že jsem naprosto propadl té krásce. Ona se mi ztrácí v davu tančících. Od té chvíle se snažím vyhledávat tance s ní, kdykoliv to jen jde, s ostatními tančím spíše ze zvyku či z povinnosti. Myslím stále jen na A. Doba, kdy netančím s ní je tak mučivě dlouhá, uvědomuji si najednou, jak málo času zbývá z Macabrey a nechci promarnit jediný tanec.
Pak se objevuje neznámý muž, který začíná tančit s A, a jeho pohyby jsou ladné a tančí krásně, a zdá se, že A k němu chová velkou náklonnost.
Jsem zdrcený, nevím, co si počít. Nechci už někoho, koho jen získám, ulovím nebo přesvědčím. Chci, aby ona také chtěla mne, chci cítit její vroucné objetí a přivinout ji k sobě. Musím s ní promluvit.
S nejistotou v srdci ji opět vyzývám k tanci a málem se opět utápím v jejím objetí, protože všechny problémy jako by zmizely, když tančím s ní. Ale nakonec se přeci jen odhodlám a položím ji tu otázku.

Její oči však uhýbají mému pohledu, nechce rozhodnout, nebo nemůže…
Její srdce nepatří mně.
Přijal jsem to s pokorou, svoboda se pro mě stala hodnotou. Chci, aby byla svobodná, nechci někoho, koho k lásce dotlačím. Hlavou to chápu jasně, jen srdce to nedokáže.
Naposled ji sevřu pevně v náručí a opouštím ji, zdrcený o to víc, že vím, že není cesty.
Ale nedokážu to tak žít. Snad smrt mě opět vysvobodí věčným odloučením, i když teď bych asi raději trpěl navěky, kdybych se směl na ni alespoň koutkem oka dívat. Snažím se zapomenout, ale nejde to.
A tehdy opět slyším to dunění kopyt a cítím studený dotyk dámy v šedém na svém těle, které jakoby zmizelo ze světa lidí, ještě poslední pohled věnuji svojí lásce a odcházím zpět na hřbitov.

O Dance Macbre nikdy nemluvil. Nikdo o něm nemluvil, zřejmě měli své důvody. Nechtěl je znát, už věděl, že někdy je lepší o nich nemluvit. Ale kdykoliv zaslechl tango, nebo zavadil vzpomínkou o tu noc, všechno jakoby se zastavilo a uviděl před sebou její tvář…navždy.