Když se tančí II.
Dance Macabre – Když se tančí
Petr Urban
II.
Náměstí tančí.
Tančí na přízračnou hudbu hudebníků Odnikud, páry se lehce kolíbají
v jemném, ale smyslném rytmu. Petr Graham, podavač v místní továrně na
kovové trámy, muž urostlé postavy s ryšavým vousem, který zdědil po
svých irských předcích, tančí se světlovlasou, bledou dívkou, která
připomíná jednu z irských víl či děsivých Baen Sidhe – její černé
oči se jeden okamžik smějí, pak srší zlostí. Přesto oba pokračují
v tanci. Petr Graham jí cosi šeptá, usmívá se.
Tančí i paní Delloweyová, které se v rytmu tance třese brada, když
tančí s bledým mužem oděným v tmavém, skvěle padnoucím obleku. Když
ji muž při tanci jemně přitáhne k sobě a zlehka políbí na krk, steče
jí po tváři blýskavá, hořkosladká slza.
Ale nikdo z lidí na náměstí se sochou anděla s uraženým křídlem to
nemohl vidět.
Nemohl to vidět profesor Trelawney, jelikož tančí se svou bývalou
studentkou, která má šaty potřísněné rudým vínem.
Nemohla to vidět ani Harriet Jacobsová, která byla kdysi slavnou černošskou
spisovatelkou a na kterou svět z pro ni neznámého důvodu zapomněl. Snad
odpověď na její otázku zná její tanečník, mladý David Knihovník…
A možná také ne.
Ať je to jakkoliv…
Náměstí tančí.
……………………………………………………
„Smím prosit, Kateřinko?“
Vyzve ji první a srdce jí poskočí. Radostí? Žalem? Sama neví. Jen cítí,
že kývá hlavou a chvějící se rukou přijímá tu jeho, dovoluje mu, aby ji
uchopil v tanečním postoji. Jeho dlaně zvláštně chladí, ale jeho oči
hřejí, stejně jako tenkrát, tenkrát když…
„Nebreč, Kateřinko,“ usměje se, zatímco s ní víří mezi ostatními
páry na náměstí.
Chce mu říct, že nebrečí, chce mu říct, že je silná, chce mu říct
tolik věcí…
Ale místo toho se k němu jen přivine, nechá ten prazvláštní chlad, aby
ji obstoupil, na chvíli… Na věky?
Bledý mladík s hlavou plnou nápadů ji drží jemně, ale pevně. Tančí
lehce, ale přesto jí několikrát šlápne na špičky.
Z očí jí stečou další slzy. Nikdy neuměl nějak výborně tančit,
nenaučil se to za celý svůj…
Přivine ji k sobě blíž, jako by jí četl myšlenky.
Kdesi nad nimi je slyšet druhé odbíjení hodin na věži.
Nechá se vést, nechá ho, aby s ní vířil po náměstí mezi ostatními,
aby ji znovu a znovu oslovoval tou zvláštní podobou jejího jména, která
voní po policích starých knih a kytici fialek, kterou jí tehdy
přinesl…
„Lásko?!“
Trhne sebou, poruší jinak dokonalý rytmus tance.
Pavel, stojící příliš blízko, na ni nevěřícně zírá, v rukou
plastové kelímky s horkým čajem. Už si všiml i jejího zasněného
pohledu, který nestačila skrýt.
A chtěla to vůbec?
Pavel věnuje rychlý pohled jejímu tanečníkovi. Pak se prudce otočí a
odchází. Upuštěné plastové kelímky dopadají na zem s neharmonickým
zvukem, tmavá tekutina kreslí na zemi zvláštní vzorce.
Katka mlčí. Je zmatená a nejistá.
Náhle cítí, jak ji pouští ruce mladíka s hlavou plnou nápadů. Když mu
zmateně pohlédne do tváře, čte v jeho očích smutek…i naději. Pak se
jí mladík ztratí v tančícím davu.
„Martine…“
Její šepot zanikne v tónech přízračné hudby.
Katka stojí uprostřed davu. Mlčí. Hlavou má plnou otázek, odpověď však
nenachází.
Stojí uprostřed náměstí se sochou anděla s uraženým křídlem a
mlčí.
A přese všechno její trápení…
Náměstí tančí.