Uživatel:
Heslo:
 

Když se tančí II.

Dance Macabre – Když se tančí

Petr Urban

I.

II.

Náměstí tančí.
Tančí na přízračnou hudbu hudebníků Odnikud, páry se lehce kolíbají v jemném, ale smyslném rytmu. Petr Graham, podavač v místní továrně na kovové trámy, muž urostlé postavy s ryšavým vousem, který zdědil po svých irských předcích, tančí se světlovlasou, bledou dívkou, která připomíná jednu z irských víl či děsivých Baen Sidhe – její černé oči se jeden okamžik smějí, pak srší zlostí. Přesto oba pokračují v tanci. Petr Graham jí cosi šeptá, usmívá se.
Tančí i paní Delloweyová, které se v rytmu tance třese brada, když tančí s bledým mužem oděným v tmavém, skvěle padnoucím obleku. Když ji muž při tanci jemně přitáhne k sobě a zlehka políbí na krk, steče jí po tváři blýskavá, hořkosladká slza.
Ale nikdo z lidí na náměstí se sochou anděla s uraženým křídlem to nemohl vidět.
Nemohl to vidět profesor Trelawney, jelikož tančí se svou bývalou studentkou, která má šaty potřísněné rudým vínem.
Nemohla to vidět ani Harriet Jacobsová, která byla kdysi slavnou černošskou spisovatelkou a na kterou svět z pro ni neznámého důvodu zapomněl. Snad odpověď na její otázku zná její tanečník, mladý David Knihovník… A možná také ne.
Ať je to jakkoliv…
Náměstí tančí.
…………………………………­…………………

„Smím prosit, Kateřinko?“
Vyzve ji první a srdce jí poskočí. Radostí? Žalem? Sama neví. Jen cítí, že kývá hlavou a chvějící se rukou přijímá tu jeho, dovoluje mu, aby ji uchopil v tanečním postoji. Jeho dlaně zvláštně chladí, ale jeho oči hřejí, stejně jako tenkrát, tenkrát když…
„Nebreč, Kateřinko,“ usměje se, zatímco s ní víří mezi ostatními páry na náměstí.
Chce mu říct, že nebrečí, chce mu říct, že je silná, chce mu říct tolik věcí…
Ale místo toho se k němu jen přivine, nechá ten prazvláštní chlad, aby ji obstoupil, na chvíli… Na věky?
Bledý mladík s hlavou plnou nápadů ji drží jemně, ale pevně. Tančí lehce, ale přesto jí několikrát šlápne na špičky.
Z očí jí stečou další slzy. Nikdy neuměl nějak výborně tančit, nenaučil se to za celý svůj…
Přivine ji k sobě blíž, jako by jí četl myšlenky.
Kdesi nad nimi je slyšet druhé odbíjení hodin na věži.
Nechá se vést, nechá ho, aby s ní vířil po náměstí mezi ostatními, aby ji znovu a znovu oslovoval tou zvláštní podobou jejího jména, která voní po policích starých knih a kytici fialek, kterou jí tehdy přinesl…
„Lásko?!“
Trhne sebou, poruší jinak dokonalý rytmus tance.
Pavel, stojící příliš blízko, na ni nevěřícně zírá, v rukou plastové kelímky s horkým čajem. Už si všiml i jejího zasněného pohledu, který nestačila skrýt.
A chtěla to vůbec?
Pavel věnuje rychlý pohled jejímu tanečníkovi. Pak se prudce otočí a odchází. Upuštěné plastové kelímky dopadají na zem s neharmonickým zvukem, tmavá tekutina kreslí na zemi zvláštní vzorce.
Katka mlčí. Je zmatená a nejistá.
Náhle cítí, jak ji pouští ruce mladíka s hlavou plnou nápadů. Když mu zmateně pohlédne do tváře, čte v jeho očích smutek…i naději. Pak se jí mladík ztratí v tančícím davu.
„Martine…“
Její šepot zanikne v tónech přízračné hudby.
Katka stojí uprostřed davu. Mlčí. Hlavou má plnou otázek, odpověď však nenachází.
Stojí uprostřed náměstí se sochou anděla s uraženým křídlem a mlčí.
A přese všechno její trápení…
Náměstí tančí.

III.

IV.

V.

VI.

VII.

VIII.

IX.