Dance Macabre - Fallon Elenwen
Jmenovala se Cathleen a měla v sobě kočičí půvab i hravou nevázanost. Milovala hudbu, tanec a smích. Milovala život až na samou dřeň. Smutek pro ni byl nezvaný host. Beznaděj slovem z pohádek. Bála se jen jediného, že sliby zabijí radost porozumění, že šeď všednosti překryje barvy touhy a z vášně se stane povinnost.
Zvony. Kovový šepot ruší ticho. Jediný hlas času, který se právě zastavil. Mlha svíjivě obtáčí kotníky. Kdesi na druhé straně náměstí zablikalo neonové srdce. Vůně tabáku, černé kávy a šera. Slaný vzduch zastudil na jazyku. Už jdou. Elegantní v černobílém šatu. Klidné tváře s dychtivýma očima. A tam vzadu – Šedá dáma. Paní Smrt – garde dnešní noci.
Uprostřed davu stojím sama. Koho asi potkám? A na které straně? Prostor rozvlnila hudba. První tón. První krok. Tančím. Život je krátký, melodie sladká. A vida! Přítel ve smíchu i žalu. Důvěrně známé staccato. Vzrušující volnost divokého pochopení. Jaké štěstí vědět, že existuje někdo stejného druhu. Že nejsem jediná.
S novou písní přichází nová tvář. Anděl ve své nevinnosti. Nekonečně dlouhé namlouvání. Jemně mne svírá v náručí a vede po cestě do ráje. Užuž klepe na nebeskou bránu. Ale… Ten strach, že se za mnou navždy zavřou dveře. Vnitřnosti se mi kroutí úzkostí. Pryč! Rychle pryč, než bude pozdě. Svobodo drahá, ty svědkem jsi mých činů. Ty soudcem buď mých vin. Vždyť sladkou číši nabídl mi plnou. A já ji vylila bez ochutnání. Ach, běda! Do poslední kapky vypila ji země. Pro mne už není cesty zpět.
Volná jako pták a přeci ve vězení. Jak dlouho asi zůstala bych skrytá pod vrstvou pavučin? Však, Bože, díky za přátele! Za neznámé i známé, co umí podat ruku v pravou chvíli. Co v radosti i strasti nechávají otevřené srdce pro zbloudilé. Čerstvý vítr. Světlo, které rozežene stíny.
Jsem žena toužící po souznění. Vyprahlá poušť žíznící po lásce.
Hledám Tě. Hledám. Ale nenacházím. Kde jsi? V soucitných objetích?
V přerývaném dechu u vlhké zdi s červenou lucernou? Ne. Tam ne. Proč se
mi vyhýbáš? Vždyť pořád ještě věřím!
Ty oči. Kaštany v zelinkavém háji. Jsou tu znovu. Tak blízké. Kdysi.
Hořkosladká chuť vzpomínek. Bývaly jiné. Tvrdší. Jako ocel zrcadlily
oblohu. A dnes? Dnes v sobě odhalily hloubku. Tam na dně. Copak se to
leskne? Zlatý prach vonící po jahodách červnového lesa. Naděje?
Šlachovité ruce vracejí čest dámě. Světe, žasni! Rytíři nevymřeli. Opěšalí, beze zbroje, do posledního dechu brání svoji paní. Proč? Proč najednou mi vlasy tíží korunka a slyším ržání bělostného koně? Proč, cihlu po cihle, mizí věž, kterou jsem vystavěla? Na základním kameni třese se má duše. Bezbranná a nahá. Tys ji oděl hávem něhy. Slyšíš? Jen pro nás dva teď hrají menuet. Stejný krok. Stejný tlukot srdce. Už není jen Já a Ty. Rodí se My, lehounce rozechvělé. Než do ruky mne uštkl černý had.
Ta prokletá stuha plná beznaděje! Svazuje krok. Kolem krku utahuje smyčku. K čemu je nacházet, když vzápětí hned ztrácíš? Bezcitné tóny. Spustila Devátá. Jsem tady, Osude. Připravena hrát.
Nabízím Ti ruku, královno šerosvěta. Svou nenávist i vztek. Své
zklamání i vzdor. Křehké růžové poupě, co sotva začalo kvést. Bolest,
co rve mě na kusy. Za to vše dostanu pochopení, konejšivé objetí a cit.
Vedeš mne jemně, slepou pro závoje slz.
Hřejivé doteky s útěchou Šedé dámy. Smrt mne navrátila bytí.
Zvláštní chlad, když mne pouští do života. Když mění si se mnou místo
ten, koho jsem prve milovala…
Poslední tanda. Mít tak moc postavit se času! Tik tak, tik tak, tik tak. Jak výsměšné a kruté jsou hodiny na kostele. Tisknu se k tobě. Jako malá holka držím tě za košili. Prosím. Zůstaň. Nekonečnou chvíli. Zvedáš mě k obloze a točíš jako korouhvičku. Už nemám sílu. Tančit ani stát. Do sonáty vzlyků snímáš peruť ze své šíje. Šňůrka z jelenice propletla naše dlaně. Mlčky vyprávíš o azuru. O dálkách a o volnosti ptáků. Konečky prstů stíráš sůl, jíž zbělely mi tváře. Víš, že musíš jít. Že já musím zůstat.
Potom, naposledy, mne pevně sevřeš v náručí. Zády opřená o tvou hruď cítím tlukot srdce. V kolébce tvých paží. Každým úderem zvonu mi štěstí protéká mezi prsty. Bam! Hlasité a hluché. To Šedá dáma odvedla tě zpět. Zůstal jen malý kousek kovu.
Spínám ruce. Upřímně se modlím. Snad poprvé. V prázdnotě a tichu probouzí se víra. Otevírám oči a hledím na blednoucí nebe. Na dva jeřáby letící k úsvitu. Rozumím. Jednou. Políbím tě znovu. Předtím ale naučím se žít.