Uživatel:
Heslo:
 

Dance Macabre - pokus o recenzi

Tereza Staňková

Nemůžu napsat recenzi, protože recenze by měla alespoň trochu objektivně hodnotit. Neumím pohlédnout s nadhledem na něco, v čem vězím až po uši. Tak alespoň napíšu několik myšlenek a pocitů, které ve mně Dance Macabre zanechal.

Když jsem se poprvé doslechla o akci, jejímž cílem je skloubit dvě tak fascinující a přitom rozdílné věci jako larp a tanec, rozhodla jsem se, že u toho musím být. Těšila jsem se a přemýšlela, zda je vůbec možné naučit se za víkend tančit tak, aby byl člověk schopný ztvárnit příběh. Zda lze prožít zajímavé a spletité osudy své postavy bez jediného slova. Zda dokážu ostatním hráčům sdělit, co se v mysli mé postavy zrovna odehrává. Tohle všechno jsem se snažila představit. Pak jsem přijela na akci a nechala se celý víkend překvapovat.

Páteční večer byl věnován pohybovému workshopu, při kterém jsme se navzájem poznávali, učili vyjadřovat tělem a zvykali si na kontaktní komunikaci. Mikulášovi s Monikou připadl nelehký úkol pokusit se nás za víkend naučit alespoň základní principy tanga argentina. Přiznám se, že jsem do té doby ani nevěděla, o co přesně jde. Z toho, co jsem si za ten víkend vyzkoušela, jsem nabyla přesvědčení, že tango argentino je neobyčejný tanec stojící na důvěře, komunikaci a harmonii tanečníků. Dává velký prostor improvizaci a dialogu. Přiznávám, první večer byly pokusy o udržení rovnováhy a základního postoje poměrně tristní, ale v průběhu sobotních workshopů jsme do těla dostali něco jako tango. Nevadí, že to tango úplně nebylo, ale zvládli jsme se do sebe opřít a sladit kroky. Každý tanec byl jiný tak jako každý tanečník.

Sobotní večer jsem se vznášela i zakopávala v rytmu tanga i dalších tanců a bylo jediné štěstí, že po půlnoci hudba zmlkla, jinak bych se z euforie probrala až ráno a nestihla bych jít spát. Někteří se ještě přesunuli k ohni a zpívali. Já jsem to po chvíli zodpovědně vzdala a využila těch pár hodin k spánku a regeneraci bolavých nohou.

Během soboty jsme si také vytvářeli koncept postavy na základě inspirativních, dobře promyšlených workshopů, které nás vedly krok po kroku. Se svou postavou jsem nebyla spokojená, bála jsem se, že zcela volné a nepromyšlené pojetí způsobí, že nebudu mít co dělat. A jak to dopadlo?

Nad očekávání. S prvním dunivým odbíjením zvonů jsem se probudila ze spánku mrtvých a vstoupila do nejživějšího snu, co se mi kdy zdál. Do snu plného radosti, vášně, něhy i bolesti. Nemyslela jsem na taneční kroky. Nohy se samy pohybovaly po dlážděném parketě. Když jsem šlapala tanečníkovi po špičkách, tak v divoké hádce, kterou následovalo usmíření. Ne vždy to bylo tango, ale na tom nezáleželo. Vše se vyvinulo jinak, než jsem si představovala, ale odehrálo se to tak samozřejmě. Prožila jsem toho za tu krátkou chvíli víc, než by se zdálo možné. Neřeknu vám, jakým příběhem moje postava prošla, to si můžete přečíst v kterékoli tuctové love story. Ale byl to tanec, co způsobilo rozdíl mezi románem z červené knihovny a mým osudem.

Dozněly poslední zvony, já se vrátila z tanečního parketu do hrobu a ze hry do reality. Pět výdechů nestačilo ani na jeden z návratů, ale poherní briefing, loučení a veselá cesta domů mi trochu připomněly, kdo a kde že vlastně jsem.

Můj návrat do reality provází pocit neskutečnosti tohoto šedého světa. Zůstává ve mně úžas, obrovské množství energie a touha tančit, ale i zvláštní smutek způsobený zčásti vědomím, že je konec, a zčásti sladkohořkým osudem mé postavy.

Na závěr tisíckrát děkuji organizátorům za možnost prožít jeden víkend tak naplno a tisíc jedenkrát svým tanečním a hlavně larpovým partnerům za vytvoření nezapomenutelného zážitku.

Nedokázala jsem popsat, jaké to bylo doopravdy. Ale myslím, že bych to zvládla zatančit…