Dance macabre aneb červená knihovna v rytmu tanga
Zdeňka Škodová
Léta nosím těžký batoh. Občas ho odložím, občas ho někde záměrně zapomenu. Křiví páteř, sklání ramena, táhne k zemi. Čas vyléčí všechny rány. Nic není tak horké, jak se uvaří. Všechna voda steče dolů… Klišé, fráze, kecy. Batoh je tu pořád a nehodlá jen tak zmizet.
Podobný nosí i ona; jsme tak rozdílné, jen to závaží máme obě. Dnes zase vyrážíme tančit a bavit se, odsypat část zátěže. Z náměstí slyšíme zvony, zrychlujeme kroky, ale před cílem zpomalujeme. Vyrovnávám záda, zvedám hlavu, nasazuji úsměv číslo pět, svůdný a neodolatelný. Má společnice masky nenosí, její smutek je vidět v každém gestu, na rameni mám brzy mokrou skvrnu od jejich slz. Pláče dál, utěšuje ji nějaký muž, prý je to On. Naštěstí se objevil, já se můžu vzdálit a neporušit přitom nepsaná pravidla kamarádství. Ulevilo se mi, její upřímnost téměř strhla mou pečlivě vystavěnou obrannou zeď.
Procházím náměstím, pozoruji lidi kolem. Ten je roztomile smutný, ta protivně veselá, tu je jeden hloupě zamilovaný, tam zase jedna zbrkle rozzlobená. Moje hradba se znenadání řítí, pár mužských očí z ní udělal trosky rychlostí světla. Dvě modré zbraně řežou s přesností skalpelu v rukou špičkového chirurga, projely kůží, masem, kostmi. Tančím, pohybuji se těžce i lehce zároveň. Rozpadám se na částice, splývám se vzduchem. Kam odcházíš? Zůstaň! Tak zůstaň se mnou, slyšíš?! Slyšíš, ale nereaguješ. Smekám, drahý; ano, opět jsi to dokázal. Co na tom, že už tak dlouho žiješ za hřbitovní zdí a nosíš jen šaty, ve kterých tě zasypali hlínou. Zničil jsi mě a zmizel, mně zbyla zas jen oprýskaná maska. Smekám a klaním se, opět jsi to dokázal.
Vida, kamarád. Prostopášník, nemůže chybět tam, kde jsou sukně, tanec a alkohol. Vyměníme si pár sarkastických vtípků, chytře žvaníme o politice a umění, pak už jen vršíme slova. Když jeho pohled uhne za třetím odhaleným lýtkem, nechávám ho jít. Vím, že si chce hrát, o svých hračkách mi často vypráví příliš podrobné historky.
Bloumám náměstím, dívám se na lidi kolem. Bledé tváře a zatuchlost záhrobí, barevné šaty a tep života. Stranou davu zahlédnu povědomý frak, přibližuji se a doufám, že se mýlím. Bohužel, nepletu se. Postava mého otce je jako vždy hrdě vztyčená, připomíná sochu budovatele vprostřed náměstí. Je toto snad večer vyrovnání účtů? Po odměřeném pozdravu následuje odměřený rozhovor. Pokus, omyl, pokus, omyl, pokus, rezignace. Stále má na prsou svou medaili za statečnost, neopomněl ji vyleštit, v hrobě už trochu zašla. Zaživa ji nosit nestihl. Jak já ji nenáviděla! Jak já ji nenávidím…
Hledám teplou krev, co proudí ve vitálním těle, mladém, hezkém, se širokými rameny. Třeba ty, námořníčku, co říkáš? Dáme si taneček? Úsměv číslo pět, laškovný smích, pohyby slibující něco, co nemám v úmyslu splnit. Hladím paži zdobenou japonským tetováním, pestré květy mě rozveselují. Píseň končí, svižně se otočím, zamávám zmatenému obličeji. Svůj úkol jsi splnil, teď už plav. Já dál klopýtám rychlým tempem, střídají se vedle mě živá i mrtvá mužská těla. V zaplivaném baru otupuji mozek alkoholem, nad ránem vcházím do cizího bytu a objímám cizího muže v cizí posteli. Probouzím se po pár hodinách spánku s bolavou hlavou, odcházím tichými kroky bez snídaně; cítím se prázdná jako přesýpací hodiny bez písku.
Jdu náměstím, na lidi kolem se nedívám. Na jejich místě by mohly stát stromy či sochy, vnímala bych je stejně. Došla mi síla, došly mi masky. Společensky přijatelná přetvářka přestala fungovat. Ta myšlenka se v hlavě drží jako rozžvýkaná žvýkačka na prstech. Půjdu za nimi. Potkávám ženu, na její tváři jsou pořád vidět stopy zbabělé ruky jejího muže. Ten agresivní primitiv ji poslední ranou poslal tam, kam teď mířím i já. Ne, nepřemluvíte mě, nesnažte se. Ano, jsem rozhodnutá, nesnažte se. Vím, nerozumíte, nesnažte se.
Šedé kalhoty, šedá košile s vázankou, štíhlá linie. Smrt je pohledná žena. Udává rytmus, podvoluji se celkem ochotně, v jejím náručí cítím strach i vzrušení. Mince pod jazykem nebyla potřeba, řeku jsme překonaly snadno, brzy s nadějí stoupám na neznámou půdu. Jsem tady, dobrý den. Můžete mě milovat, pečovat o mě a hýčkat mě. Jsem tady, těšila jsem se na vás. No tak, kde vězíte? Přišla jsem za štěstím, copak to nevíte? To nemyslíte vážně! Tak jsem si to tedy nepředstavovala… Starého psa novým kouskům nenaučíš. Zvyk je železná košile. Ohýbej proutek, dokud je mladý… Kecy, fráze, klišé. Jsem v nich znovu. Tak jsem si to ale nepředstavovala. Tak to nechci, tak to nebude.
Známé tváře, prudké pohyby, rychlý zásah. Dostal jsi chuť na živou, frajírku? Že byla tvoje? Už není, jdi si po svých. A hele, tam je další, který neví, co se sluší. Vychladl už před sto lety a teď plete hlavu slečně se srdcem, které ještě buší. Jen pojď, kamarádíčku, nech ji někomu, kdo ji bude ve stáří mazat revmatická kolena. Lesk medaile je nepříjemný jako dálková světla v protisměru. Sošná postava se odvrací, brání se mé neodbytnosti, podléhá. Výhra? Ne, jen dílčí úspěchy, ty ale najednou stačí. Ruiny zdi zarůstají trávou, modré zbraně mají tupé ostří. Neprobouzím se v cizích postelích, neusínám za zpěvu skřivana.
Loudám se náměstím, kolem proudí pobledlí lidé. Zakopnu o masku, váhavě ji zvedám, přidávám ji ke zbytečnostem v nejbližším odpadkovém koši. Vychladlé tělo zahřeje, pohlazení rozproudí studenou krev. Odvahu, děvče, odvahu. Odtud už utéct nemůžeš. Odtud utéct nechceš.