Můj příběh Dance Macabre
Lenka Schormová
Byla mladičká, ručičky života se sotva přehouply přes osmnáctý rok. Vždycky tak trochu zamlklá a ztracená ve vlastních myšlenkách. To jen její přátelé si ji pamatovali jinak, se smíchem na rtech.
Jenže teď procházela náměstím s bledou tváří a oděná ve smuteční šat. Pozorovala, jak moc se její město změnilo. Opustit zdi hřbitova smí mrtví jen v tu sváteční noc, kdy je sama Smrt vyzve k tanci. K tanci s živými, s těmi, které třeba někdy znávali, s těmi, kteří ještě nepozbyli daru života.
Podpatky zlehka klapaly o dláždění. A pak jeden pohled překvapených očí, pohled, který ji zasáhl hluboko do srdce. Ty oči si znala, byť v tváři jen ztěžka rozpoznávala rysy chlapce, se kterým tak ráda trávila volná odpoledne i sváteční dny. Hleděly na ni s nevyřčenou otázkou. Těch několik kroků k němu málem běžela. Bude si na ni pamatovat? Na přítelkyni z dětství, na večery plné smíchu, od kterých je dělí už pěkná řádka let? Zlehka jej objala, na přivítanou. Cítila tep jeho srdce, tep života. Pohladila jej po vlasech. Tak ráda se jimi kdysi probírala… V jeho náručí tančila, tančila pro ten okamžik shledání, radosti s jemnou příchutí hořkosti. Ale cítila, že pevná přátelství přetrvají věky.
A potom zahlédla toho druhého, brýle s tak známou obroučkou… tančil s nějakou cizí dívkou, ale o tu tady vůbec nešlo. Bodlo ji u srdce. Okamžik téměř již zapomenutý se znovu přihlásil s palčivostí jehly zabodávající se do hrudi. Tenkrát mu ublížila. Hloupá hádka a slova, která v hněvu vyřkla. Tolikrát jich litovala. A tolikrát před ním raději utekla než by se omluvila. A teď tu tančil také. Hlavně se nesmí potkat. A co když přece …?
Ale teď ji potřeboval někdo jiný. Kluk v černé košili. Měla ho ráda. To on jediný znal všechna její trápení. A ona zase ta jeho. Chvíli ho jen tak konejšila v náručí. Cítila jeho smutek. Trvalo jí, než ho přesvědčila, že svět není tak černý jak vypadá. Dokonce se po chvíli i usmál. A tak ho jen s letmým pohlazením poslala hledat štěstí.
Kluk s brýlemi stál vedle ní. A ona netušila co dělat. Vždyť se na ni musí hrozně zlobit. To co udělala přece nejde odpustit. Však si také od té doby dala pozor, aby se k nikomu nenechala tak blízce připoutat. Bála se, že vlastní vznětlivostí rozdá ještě víc bolesti a zklamání. Stála tam vedle něj a nevěděla co udělat. A pak se na ni usmál. Nevěděla co z jeho očí vyčíst. Ten tanec s ním byl zvláštní. Chvílemi chtěla utéct, pak se zase k němu pevněji přitiskla. Ale do očí se mu bála podívat. Copak si asi myslí? Nakonec ho s omluvným úsměvem opustila.
A potom se odněkud vynořil voják. Ach ano, druhý přítel z dětství, dnes již ale také oděný v černé. Tenkrát se kvůli ní pohádali. On a její první tanečník, muž se smutnýma očima. Nedlouho na to zemřela, ani nedokázala spor urovnat. Voják si jí ale příliš nevšímal. Mířil k tomu druhému. Dostala strach. To ta hádka trvá ještě nyní? Pravda, voják býval tvrdohlavý. Vklouzla mezi ně. Voják jakoby dával najevo, že mu patří. Ale proč? Nepatřila ani jednomu z nich a ráda je měla oba tolik… Nakonec vojáka odstrčila a vklouzla do náruče druhému.
Jenže ani tanec s ním ji nevyhnal z hlavy myšlenky na kluka s brýlemi. Nevěděla co dál. Skoro ani nevnímala když náruči cizího muže kroužila po náměstí. Dokáže požádat o odpuštění? Dokáže se po těch dlouhých letech útěku omluvit? A nebo zůstane vše při starém? Ani nevěděla, že její slzy máčí tanečníkovi rameno. Nevnímala nic, než svoje trápení. Ale nakonec se rozhodla. Jestli se to vše nepokusí napravit dnes, tak už nikdy. Se skloněnou hlavou k němu došla. On ji vzal za ruku a konejšil ji. A ona z toho doteku pochopila, že je všechno dávno odpuštěno. Cítila, jak z ní padá ta tíha, kterou s sebou léta nosila a na tváři se jí rozzářil úsměv.
A ten jí tam zůstal i když tančila se světlovlasým mužem, kterého znala ze hřbitova. Najednou její kroky dostaly lehkost. Hráli si a užívali si života. A ona po dlouhé době dokázala otevřít své srdce a vpustit někoho dovnitř.
A pak hodila věci za hlavu. Měla pocit, že jde z náruče do náruče. Někteří její tanečníci měli uhrančivý pohled, až se jí z toho motala hlava. Jiní byli spíš plaší, jako třeba mladík ve fialové košili. Když s ním tančila poprvé, jako by se jí bál byť jen dotknout. O nějakou dobu později do jeho náruče doputovala znova. To z jeho tváře zářila radost. Třetí tanec byl poslední. Stál tam nešťastně a zdálo se, jak kdyby jí vzal prostě za vděk. Objala jej. A potom pochopila. To ta světlovlasá dívka mu ublížila, a přece tak rád utekl do její náruče znovu. Nechala ho jít. Ať má štěstí.
A pak u ní stáli opět oba přátelé z dětství. Z vojákovy tváře se vytratila zloba a jemně vložil její ruku do dlaně druhého muže. Teď věděla, že je vše v pořádku. S lehkým srdcem se uklonila vojákovi a odtančila.
A noc pokračovala. Potkala dívku, v jejích očích spatřila odlesky svých dávných snů. Pozdravily se. Až jí bylo líto, že už nikdy neucítí ve svém těle teplo života. Kdosi jiný ji vedl náměstím s vášní, kterou doposud nezažila. Jako by se jí dotkla křídla lásky. Ale on se pak jen usmál a zmizel jinam. Tančila znovu i se světlovlasým mužem z hřbitova a pomyslela si, že alespoň něčím jí tato noc obdarovala.
Když se ale dívala kolem sebe a viděla šťastné páry, tak záviděla. Záviděla jim tu hloubku citu. Její přítel našel zalíbení v očích děvčete ze hřbitova. Světlovlasý mladík tančil vášnivě s dívkou v barevných šatech, jejich rty se setkaly v polibku. Přála jim to. Voják také svíral v náručí nějakou dívku. Jakoby všechny okolo okouzlila sama Láska a jen na ni zapomněla. Se slzou na tváři poslouchala odbíjení hodin.
Čas na poslední rozloučení. Naposledy obejmout své živé přátele. Poslední úsměv i těm mrtvým, ale s těmi se loučit vlastně nemusí. A nakonec i poslední tanec, v náruči cizího muže a jen koutkem oka pozorovat štěstí i zoufalství těch kolem sebe. Kéž by také měla pro koho zůstat nebo alespoň plakat. Ale to není její osud.
A tak tím opravdu posledním polibkem bylo lehké objetí Smrti, která připomněla, že je čas odejít…