Zmatená reportáž z Dance Macabre
Jan Peterka
Už dlouho se mi nestalo, že bych psal nějakou reportáž, ale nyní si nemohu pomoci. Snad omluvíte, že píšu čím dál tím víc nejasně, ale jak chcete vyjádřit tanec? Hodně se zabývám právě svým příběhem, ač nevěřím, že se mi podaří zachytit atmosféru.
25. – 27. 5. 2012 jsem se zúčastnil LARPu „Dance Macabre“. Nápad taneční akce, kde každá postava vypráví svůj příběh nikoliv slovy, ale tancem, mě zaujal na první pohled, proto jsem neváhal a přihlásil se ihned po otevření registrací.
Na samotnou akci jsem se těšil hodně, ale nevěděl jsem absolutně, co od toho čekat. Co když mi to nepůjde, co když budu kazit hru ostatním, co když nakonec budu mít tendenci vyjadřovat se jinak. No nic, ve zkratce, v pátek v podvečer jsme přijeli na místo konání a ubytovali se. Pak přišli spolubydlící. Dva skvělí lidé, se kterými jsme si ihned měli co říci. A začali jsme pít. Ve veselé náladě jsme šli na první worshop.
První hry, první zábava, první kroky tanga, které jsme nechápali, nechápali jsme, proč se na sebe máme lepit, nerozumněli jsme, jak ten krok funguje, nerozumněli jsme ničemu, jen jsme se snažili. Proč to u toho zatracenýho instruktora vypadá tak snadně? Grrr…
Jít pít, jít zpívat, být vyhozen, přesunout se, pokračovat, usnout k ránu, spát pár hodin, budíček, převléct se, rychle něco sníst a zpět.
Nebudu popisovat, co se dělo na workshopech. Samo sebou se tančilo, zkoušeli jsme vyjadřovat různé věci (věděli by jste jak vyjádřit tancem a výrazem zadání veřejné zakázky na stavbu dálnice? Ne? Tak se nebojte, to tam nebylo), hrály se jednoduché hry. Přemýšleli jsme, hledali jsme sami v sobě i ve svých vznikajících postavách. Možná cestou proběhlo nějaké jídlo, ale to není podstatné (stejně bylo pěkně hnusný). Večer. Taneční „Jam“. Tančili jsme tango a v tu chvíli už většina z nás chápala, bavila se, vyjadřovala. Vyšel jsem ven, kde v trávě seděla ta, se kterou jsem tančil ty poslední tance. Podal jsem ji ruku, ale chtěla sedět. Počkal jsem a pak s ní odkvačil dál.
Jít pít, jít zpívat, být vyhozen, přesunout se, pokračovat, usnout k ránu, spát pár hodin, budíček, převléct se, rychle něco sníst a zpět.
Poslední workshop, poslední vysvětlení, poslední strachy. Mám sice postavu, ale o té postavě nic nevím. Neznám její minulost, nevím, co bude tančit, nevím, jaký bude mít osud.
A jdeme na to. Převléci se do fraku, připnout černou stuhu, která všem ukáže, že jsem mrtev. Odešel jsem z tohoto světa příliš brzy, ale dnes se mohu vrátit a znovu tančit. Tančit se svojí láskou, tančit s těmi, kterým jsem ublížil, s těmi, kteří ublížili mě. Mohu se vidět s přáteli a říci jim své poslední sbohem.
Již vyzvánějí zvony na kostele. Již hrají první tóny a mě se dotkne postava v šedém. Sama smrt, strašlivá i sladká, mě vyprovodí prvním tanečním krokem na náměstí. Neviděn procházím mezi lidmi, kteří se k nám časem připojí. Směju se, když vidím ji. V těch šatečkách jí to moc sluší. Zdravím se se svojí kamarádkou. Ani jsem nevěděl, že je již s námi pod zemí, ale teď ji tady vidím, v jejích černých šatech. Procházím kolem svého soka zrychleně. Co ten tady dělá? Na náměstí přichází víc a víc bledých postav. Radostným krokem přikvačí jeden, druhý se šourá téměř s pláčem. Jaké jsou jejich příběhy? Nevím. Oči mám jen pro tu, kterou miluji.
Zní první kroky tance. Svoji milovanou jsem ztratil z dohledu, leč co se dá dělat. Noc je mladá, jistě ji brzy uvidím. Ale zde je ta, které věřím, má mrtvá kamarádka. Tančíme spolu a povzbuzujeme se. Oba jsme rádi, že tu jsme, ale oba se bojíme. Jsem rád, že jí mám, je mi oporou.
Hned při druhém tanci jsem jí našel. Padli jsme si do obětí. Líbáme se, smějeme se i pláčeme. Chvíli tančím lehce a pak se jen sotva donutím k dalšímu kroku. Kolem nás obchází můj sok, ale teď se na něj nemohu hněvat, nemohu s ním mluvit, je tu ona. Tak dlouho jsme se neviděli. Hudba pohasíná. Snažím se ještě natáhnout k ní ruku, naše prsty se setkaly, ale pak nás dav oddělí.
Tančím s tou, kterou mám rád, ale jinak. Tak jako bratr a sestra, dva parťáci, kteří si vždy pomáhali. Je živá, ale snad tomu ani sama nevěří. Jen krok od toho, aby se k nám přidala. Píchá mě u srdce, kdyby bilo, snad by se ustrnulo. Musím jí pomoci. Ale jak? Musím jí dodat naději, že někde je někdo, kdo jí má rád. Naše kroky se zastaví s posledním tónem. Naposledy ji povzbudím a jdu zas dál.
Zde je můj sok. Vyrůstali jsme spolu, myslím. To je v mlze. Zůstala jen zášť mezi námi. Naše kamarádka zemřela a já mu to celou tu dobu dával za vinu. Ale já nebudu ten, kdo se bude omlouvat, on mi toho také řekl mnoho zlého. Další melodie a další zlá vzpomínka. Má sestra. Nevím, proč jsme se pohádali. Jdu k ní, ale ona mi však uhýbá. Nechce se se mnou bavit a přitom je vidět, že mi chce být na blízku. Jdu za ní, ale uhýbá. Nakonec se chytíme, říkáme si to, co nebylo vyřčeno. Možná bych se jí měl omluvit. NE! Odcházím od ní a cítím, jak se mi její tmavé oči zabodávají do zad.
Vyhledám svojí téměř sestru. Svěřuji se jí. Peskuje mě jak malého psa. Proč se jí prý neomluvím. Ona do mě vždycky viděla. Ta jediná mi může takto vynadat. Prchám jí. Nevím, co mám dělat, mám v sobě zmatek.
Vyhledám dveře kostela. Před oltář napůl pokleknu, napůl spadnu. Proč? Co mám dělat, bože. Klečím a v tichém zoufalství se ptám JEHO. Odpověď nepřichází. Jakási žena se mě snaží dostat zpět do kola. Odvede mě ven a chvíli tančíme. Chce se mi plakat a když hudba utichne, sedím v koutě a nahlížím do žaláře své duše. Kousek ode mě sedí mladík s hustou hřívou havraních vlasů. Mrtvý, tak jako já, ztrápený žalem. Pozdravím ho, ani si mě snad nevšimne. Musím o něm zjistit více.
Z myšlenek mě vytrhne teplá ruka na té mé. Začnu znovu vnímat a dívám se do tváře své sestry. Dává mi ještě šanci, další a další. Jsem na dně, co mohu ztratit. Omlouvám se jí za vše, co se stalo. Usměje se a obejme mě. Řekne mi, že to bude dobré. Objímám ji zpátky a jako by se ve mně něco zlomilo. Vše je tak snadné. Chce se mi smát i plakat zároveň a v objetí ji provádím tam a zpět přes celé nádvoří. Když dotančíme, svět je náhle snažší. Proti mně stojí můj sok. Neútočím. Podávám mu ruku. K mému překvapení ji přijme, asi ho náš spor také již unavuje. Tančím s tou, z jejiž smrti jsem ho obviňoval. V půli tance ji odvedu k němu. I toto je dobré. Svět je krásný. Očima hledám svou milou a málem se mi duše roztrhá na mnoho kusů.
Ona tančí se šedou postavou, s tou kterou již tak dobře znám. Netančí ten tanec smrti, který mám již za sebou, ale tančí s ní. Snažím se je oddělit, ale Smrt je někdo, kdo se snadno nedá. Naštěstí dotančili a ona stále žije. Jde však tančit s jiným. Chápu, chce na mě zapomenout. Odešel jsem přeci. Miluji jí, ale mohu po ní chtít, aby již nikdy nepoznala jiného muže? Odcházím.
Potkávám toho souženého mladíka tam dole na náměstí, u vězení. Snažím se mu vysvětlit, že může pomoci sobě i někomu jinému. Nechápe mě. Odhání. Vracím se na náměstí a je to jen horší. Moje milá tančí s jiným a ta, která mi pomohla, tančí s šedou postavou. Pomalu ale jistě rozeznávám kroky toho posledního tance. Ještě je čas, ale musím jednat rychle. Běžím tam dolů na náměstí a chytám za ruku toho mladíka s havraními vlasy. Brání se. Nezajímá mě to. Vím, že nemám čas, každý úder srdce může být jejím posledním. Přibíhám a snažím se Smrt oddělit. Nejde to. Mladík konečně pochopí. Chytí tu, jenž mi pomohla kolem pasu. Společně se nám daří dvojici oddělit. Chytám Smrt kolem pasu a tančím s ní přes náměstí, rychle pryč od té dvojice. Mě již neublíží, jí ano. Chci jí vyčíst to, že tančí s těmi, kteří žijí a mám je rád.
Má milovaná sice stále tančí s jinými, ale konečně se k sobě blížíme. Chci jí říct, že jí rozumím. Něco mi vyčítá. Téměř ji nevnímám, chci se s ní loučit, chci jí říct, e chápu, že chce žít s dalšími. Objímá mě a líbá. Něco je špatně. Chce být se mnou, proč potom tančila s jinými. Blíží se konec Dance Macabre. Říkám jí, že ji miluji, že všechno bude dobré. Tíha ze mě padá. Toužebný pohled v jejích očích vidím, i když zavřu oči. Tančím se svojí sestrou a loučím se s ní. Ona miluje jednoho z nás, mrtvých. Krátce na to si zatančila poslední tanec se smrtí, ale to jsem ještě nevěděl. Loučím se. Loučím se s tou, která musí žít, loučím se se svým sokem, loučím se s těmi, které uvidím za dlouho. Ještě jednou beru do kola smrt. Děkuji jí, že ty, které mám rád, zde ještě nechala. Odpouštím jí, začínám chápat, že to tak muselo být.
Opět tančím se svou milovanou. Hladí mě po tváři, říká mi, že chce již být se mnou. Ne, jen to ne. Miluji jí. Nechci aby kvůli mně obětovala tolik. Vidím, jak vedle umírá má sestra. Tančím s ní, dívám se do jejích očí. Je tam láska i stesk. Ví, co brzy přijde, tak jako všichni na náměstí. Říkám jí, že na ní počkám. Naše kroky nás zavedli ke schodům kostela. Tančíme, když jdeme k oltáři, tančíme, když si navzájem podáváme malé věnečky, tančíme, když si dáváme první polibek jako maželé. Náš polibek trvá snad věky. Matně v něm slyším zvonění zvonů. Cítím jen její srdce, rty, dech, vůni. Jsem ztracen v ní. Na rameno mi dopadne ruka, kterou znám. Šedá paní mě odvádí od oltáře. Natahujeme k sobě ruce v posledním rozloučení, ale Smrt mě vyrve i její dotyk. V jejím oku zahlédnu slzu. Mám je v očích také. Dívám se za kostelem i ve chvíli, kdy mě již obestírá mlha. Počkám.
Za celou hru jsem nepromluvil. Vše jsme vyjádřili tancem.
Vyprávění posledních dojmů, úklid a jedeme ku Praze. Přátelé se mě ptají, kde jsem byl a jaké to bylo. Nevím, co jim mám říct. Nerozuměli by. Byl to tanec, ne slova. V hlavě mi zní tango a proto si poskládám hudbu z celého Dance Macabre. Sním, toužím jet zpátky. Usínám do rytmu tanga. Mluvím jen s těmi, kteří mi rozumí, kteří tam byli.
Přiznám se, že ještě nikdy ve mně žádná hra nezanechala tolik zážitků. Snažil jsem se všechno shrnout na těchto pár stránkách, ale je to jen bledá vzpomínka. Kdo chcete pochopit, běžte a tančete. Pak spolu jednou třeba budeme tančit i další příběhy.
La prima vez que te vidi
de tus ojos me enamori.
De aquel momento te ami,
Fina la tomba te amare.
Acercate me querida,
salvadora de me vida.
Descubrite y hablame
secretos de la tu vida.