Když se tančí I.
Dance Macabre – Když se tančí
Petr Urban
I.
Náměstí dlážděné starými kameny je plné lidí, i přesto, že se
blíží půlnoc. Někteří se smějí, jiní se nervózně rozhlíží kolem.
Několik mladíků v moderních, elegantních oblecích postává u stánků
se svařeným vínem a snaží se na ně nalákat mladinkou studentku. Dívka se
směje, její tváře hoří jako v ohni, kroutí hlavou a ostýchá se.
Nakonec ale přijme a upije trochu toho tekutého hříchu. A pak si pomalu
jazykem olízne rty. Snad pro potěchu mladíků kolem, snad pro potěchu sama
sebe, když je pozoruje.
U sochy anděla s uraženým křídlem stojí paní Dewelleyová, co prodává
v místním zverimexu a má doma dvacet čtyři koček, které zachránila
z ulice. Ale nikdo by to na ni dnes v noci nepoznal. Vlasy má ozdobené
pavučinkou stříbrné síťky, její plesové šaty jsou černé, lesklé…
A ona se zasněně usmívá a s krajkovým kapesníčkem v rukou vyhlíží
na cestu ke starému hřbitovu na kopci. Nikdo by neřekl, že je jí
pětaosmdesát let.
Není sama, kdo pozoruje cestu ke hřbitovu. Mnoho lidí, starých i mladých,
shromážděných na náměstí, kterému vévodí socha anděla s uraženým
křídlem, se tam dívá.
Za obyčejných nocí zalétne ke hřbitovu jen málo pohledů. Proč se také
dívat na ty, kteří odešli a za kterými se každý jednou vydá?
Dnes ale není obyčejná noc.
……………………………………………………
Pavlova dlaň hřeje, hřeje stejně jako poprvé, když mu po fotbalovém
tréninku přinesla hroznový cukr, stejně jako když ji poprvé držel na
svatého Valentýna, stejně jako když ji jeho stisk hrozil rozdrtit, když
vedle ní poprvé usínal, unaven tím nejkrásnějším způsobem.
Dovolí mu, aby jí položil dlaň kolem boků – ví, že to má její milý
takhle rád. Přivine se k němu a nechá mu pocítit, že je jeho.
Usměje se na ni. Och bože, jak je úžasný! Vysoký, statný – ideál
každé ženy. A ona ho má! Ona, jen ona!
„Přece by ses nebála, Káťo,“ usměje se na ni její přítel, „těm
báchorkám se nedá věřit. Průvod duchů? Spíš to bude nějaké
ochotnické představení a ohňostroj. Vlastně už nějakou dobu
přemýšlím, proč jsme tady?“
Dívka neodpoví. Cítí, jak jí po zádech přejede mráz. Vzpomínky na ten
okamžik ji ukradnou a obejmou v jiném, dávném obětí. V objetí mladíka
s modrýma očima a hlavou plnou nápadů. Mladíka, který už není…
Z myšlenek ji vytrhne úder hodin na vysoké věži. Půlnoc přichází.
Cítí, jak se jí rozbuší srdce a očima zalétne na pěšinu ke starému
hřbitovu. Na pěšinu, kterou k náměstí přichází podivný, sněhobílý
průvod postav…
„Neboj, Káťo, jsou to jen herci,“ stiskne ji rukama její milý.
Jemně se mu vymaní z objetí, fascinovaně se dívá na průvod, který
přichází blíž a blíž.
I ostatní lidé pozorují přízračné procesí.
Paní Delloweyová se šťastně usmívá, krajkovým kapesníčkem si stírá
slzy, které jí stékají po tvářích.
Koho vidí v průvodu?
A koho tam vidí mladá studentka, že jí vypadl plastový kelímek z ruky a
víno jí potřísnilo jinak dokonalé šaty? Proč její tváře tolik
pobledly?
„Je mi… trochu chladno,“ zašeptá Katka. Kousne se do rtu, protože ví,
že lhát se nemá.
„Dojdu ti pro čaj, miláčku,“ odtuší prostě mladík a vydá se přes
náměstí k jednomu ze stánků.
Dívka neodpoví, nepoděkuje. Jen pozoruje průvod, který již míjí sochu
anděla s uraženým křídlem, pozoruje paní starostku, jak se uklání
bledému podsaditému muži v čele průvodu, který jí na oplátku jemně
políbí hřbet ruky.
Pozoruje lidi kolem sebe, kteří opatrně, ostýchavě přistupují
k průvodu.
A pak odněkud začne hrát hudba. Podmanivá, přízračná, svůdná. Avšak
hudebníky není vidět.
Dívka vydechne a vykročí směrem k bledému mladíkovi s hlavou plnou
nápadů.
Jistě, že tam je, uprostřed bílého průvodu.
Když vykročí, podpatek jejích černých lodiček jemně zaskřípe na
kamenném náměstí, které se brzy změní v taneční parket.
Ó ano, ona ví, proč dnes v noci přišla.
Přišla tančit. Stejně jako ostatní na náměstí.
Ti všichni přišli tančit, protože…
Dnes není obyčejná noc.