Když se tančí III.
Dance Macabre – Když se tančí
Petr Urban
III.
Hudba zní dál.
Zní pro Irvinga Ethaniela Washingtona, kterého maminka pro dnešní noc
oblékla do obnošeného otcova saka a černých kalhot, aby tak alespoň trochu
vypadal k světu – jistě, sliny mu stále tečou po bradě, ale když
tančí s přízračnou dívkou ve vězeňských šatech s tmavými vlasy,
jsou Irvingova ústa zkřivena v podivném úsměvu. Rosemary Guinneverre
Washingtonová, schovaná pod jediným křídlem vysochaného anděla, to vidí
a pláče. Poprvé za dlouhá léta pláče štěstím.
Hudba zní i pro Jane Gallagherovou, která tu vlastně nikdy tuto noc být
nechtěla, protože čeká na důležitý telefonát pana Fitzgeralda (ne,
s tím slavným spisovatelem opravdu nemá nic společného) ohledně obsáhlé
objednávky produktů firmy Alexis and Company s.r.o. Ale při pohledu do
hlubokých očí jejího tanečníka, pobledlého muže v černém
šlechtickém hávu z šestnáctého století, se jí rozplývají myšlenky na
obchod rychleji, než dětský nářek nad rozbitým kolenem nahradí smích
z matčina objetí.
……………………………………………………
Svařené víno chutná po cukrkandlu a karamelu. Je sladké a těžké,
takže v hlavě vytváří obrazy sytých barev a nestoudného opojení.
Zahání myšlenky na tolik, tolik vzdálené trápení.
Ať žije Macabrei! Čarovná, tajemná noc!
Kateřina si olízne rty a přitiskne se k hrudi bledého kostelníka P. H.
Dawneye (1783– 1840). Má silné paže a vede ji pevně, v rytmu
přízračné hudby. Má silný stisk, stejně jako…
Kateřina rychle změní tanečníka. A proč ne?! Kdo by jí to dnešní noci
zakázal? Bývalý nešťastný Romeo, Abacchus Fairley, kterému není země
lehká, jelikož se pro nedosaženou lásku oběsil, tancuje s uměním
viktoriánského šlechtice. Přesto jeho zasněné oči příliš
připomínají oči někoho, koho znala…
Ale ne po druhém pohárku svařeného vína.
To se podobnosti smývají.
A po třetím a čtvrtém pohárku…
Pak se Abacchus Fairley podobá každému – a nikomu zároveň.
Ať žije Macabrei! Tajemná, čarovná noc!
Kdesi nad tanečníky zní třetí odbíjení hodin na věži.
A co má být? Kdo se pozastaví?
Kateřina se přitiskne k svému tanečníkovi, nechá jej, aby ji zaklonil ve
vyzývavé póze argentinského tanga, a ze rtů jí unikne slastný sten,
tichý, jemný, ale přesto slyšitelný. Dívka se nechá dále vést,
zapomíná na mladíka s hlavou plnou nápadů i na toho druhého, ach bože,
jak jen se jmenuje… Pavel, no jistě…
Příliš to bolí, příliš to pálí, to dávné trápení. Ale není nic, co
by nespravilo svařené víno… nebo třeba něco ostřejšího…
Kateřina jde z náruče do náruče, bledí tanečníci jí pomáhají
zapomenout a ona se směje a její smích burácí pod noční oblohou…
A přes její zoufalý smích, přes sliny mladého Irvinga Ethaniela
Washingtona, přes slzy pětaosmdesátileté paní Dellaweyové…
Hudba zní dál.