Když se tančí IV.
Dance Macabre – Když se tančí
Petr Urban
IV.
Páry víří po náměstí.
Bez ohledu na věk, bez ohledu na původ… Bez ohledu na život či smrt.
Pramálokoho dnešní noci tyhle drobnosti zajímají.
Pramálo zajímá místního pekaře, Grahama Filche, že jeho tanečnice pekla
koláčky za dob, kdy Stonehenge obývali druidi tajemných praktik a skrytých
obětí.
Pramálo zajímá Hannu Abbotovou, která se tolik, tolik snaží mezi bledými
tanečníky najít svého tragicky zemřelého otce, že její tanečník,
snědý princ z daleké (a dávné) osmanské říše své pravé rodiče nikdy
nepoznal.
Nezajímá to ani Brendana Abbota, který mění tanečnice rychle jako
vítr – svou milovanou dceru však nenachází.
Nezajímá to ani sochu anděla s uraženým křídlem, který shlížel na
bezpočet takovýchto nocí a jehož kamenné srdce ví, že jich ještě
mnoho uvidí.
……………………………………………………
„Je magická noc, co kdybychom si dnes zatančili?“
Přivine se k svému tanečníkovi, bledému muži s ebenově černými vlasy
ve skvěle padnoucím obleku a nechá se znovu prostoupit tím zvláštním
chladem. Nechá jej, aby jí hlubokým, okouzlujícím hlasem šeptal
zvláštní verše, aby ji pevně držel v objetí.
Kateřina tančí.
Svařeným vínem omámená mysl jí vykresluje z přízračného davu kolem
podivné obrazy, které dokáže utišit jen další pohár vína.
A když nepomůže jeden, pak jistě druhý nebo třetí…
Černovlasý tanečník zrychlí tempo tance, ucítí na svém krku jeho
studený dech. Nebo je to jen chladný závan vzduchu?
Kateřina přijme nové tempo, nechá se vést po nezvyklém tanečním parketu,
nechá svého tanečníka, aby ji líbal na krk studenými rty a po dalším
pohárku vína jej sama vroucně, hluboce políbí…
Jak je to zvrácené a krásné!
Jeho ústa jsou chladná, ale to jí nevadí, těmi svými do nich přináší
teplo – které však mizí v ochromujícím chladu, který rychle prostupuje
celou její bytostí.
Nedbá čtvrtého vyzvánění hodin na věži, které zní jako na poplach.
Chce pít dál – ví, že víno už nestačí, aby vše překonala, vše co
bylo před tím, všechny, co byli předtím.
A polibek? To je jen další opojení. Chladivé, mrazivé…
Ucítí ostrý pohled černovlasého tanečníka. Poté cítí, jak ji muž
pošle od sebe v dokonalé piruetě.
Dívka poslechne a víří po náměstí… Chvíli? Nebo je to věčnost?
Černovlasý tanečník se jí ztratí z výhledu, jak se otáčí, znovu a
znovu.
Ještě víc vína a polibků! Ještě víc!
Zastaví ji až cosi pevného za jejími zády.
Dívka se ohlédne a po tváři jí steče několik slz.
Poté se schoulí pod sochu anděla s uraženým křídlem a pláče, její rty
jsou chladné jako led.
A její pláč jen dokresluje celý obraz té noci.
Slzy a smích, setkání a loučení, život a smrt.
A přes protiklady, které té noci stojí proti sobě víc, než kdy
dřív…
Páry dál víří po náměstí.