Uživatel:
Heslo:
 

Když se tančí V.

Dance Macabre – Když se tančí

Petr Urban

I.

II.

III.

IV.

V.

Amor aeternus est.
Láska je věčná.
Ví to paní Dewalleyová, která se něžně opírá o svého tanečníka, bledého Archibalda Dewalleye, který jí cosi šeptá. Paní Dewalleyová jemně pláče a slzy jí stékají po stařičkých tvářích. Přesto, kdyby to někdo dokázal, vyčetl by v jejím srdci neskonalé štěstí. Stejné jako u Archibalda Dewalleye.
Ví to, nebo to spíše tuší i Jeremy Hawthorne – vždyť o tom napsal přeci tolik, tolik básní a povídek. Ne, že by byly vždy úspěšné (jak mu říkal nakladatel, pan Masterson: „Mládenečku, tys eště žádnou ženu nepotkal, což?“), ale když se dívá do očí bledé a neskonale nádherné Julie de Borra, náhle chápe, jaký nepatrný kousek v jeho dílech chybí. A pak si uvědomí, že nechce o lásce psát, ale že se ji jen bojí prožít.
Amor aeternus est.
Té noci si tu velkou pravdu uvědomuje každý.

…………………………………­…………………

Nohy se jí třesou.
Snad je to vypitým vínem, snad je to Polibky, které se nezapomínají.
Kateřina vstává a opouští bezpečné útočiště u paty sochy anděla s uraženým křídlem.
Kdyby se ohlédla, mohla by si všimnout starého, deštěm a větrem poničeného drobného latinského nápisu na kamenném podstavci.
Ale neohlédne se.
Kráčí pomalu, opatrně, blíž k tančícím párům.
Hledá.
Snad je to kouzlem okamžiku, snad je to dávnou mocí anděla s uraženým křídlem, ale její mysl je znovu jasná.
S úklonou přijímá vyzvání k tanci od přízračného pana Larkina, který kdysi dávno býval kapelníkem cimbálové muziky. Vede ji jemně, na bledých rtech mu pohrává spokojený úsměv. Muž mlčí. Nevadí mu, že se dívka rozhlíží po ostatních párech. Po ostatním mužích. Jistě, před mnoha lety by se urazil… ale dnes, je spokojený. Za tenhle večer, za tenhle tanec.
Kateřina se rozhlíží kolem sebe.
Hledá.
Neví koho, ale hledá.
Cítí, že téhle zvláštní noci… najde. Že se něco změní.
Když hudba dohraje, ukloní se svému tanečníkovi a ten ji s úsměvem jemně políbí na tvář.
Zvláštně to studí.
Po sotva znatelné pauze, začne hrát hudba neviditelných hudebníků znovu.
Páry okolo ní znovu začínají tančit.
Ohlédne se po panu Larkinovi, ale ten již šeptá cosi dámě v zelených šatech, která se na něj vlastně vůbec nedívá, jen má tvář ozdobenou růměncem.
Kateřina se usměje. Žena v zelených šatech má líce poznamenané neštovicemi… ale při tanci s bývalým kapelníkem září štěstím.
Dívka skloní hlavu a otočí se…
„Au! Nemůžete dávat pozor?“
Teprve poté Kateřina vzhlédne.
Mladík s černýma očima, v prosté bílé košili a černých kalhotách se provinile usmívá.
„Pardon, nevšiml jsem si vás. Je tu dnes rej, co?“
Dívka neodpoví. Jen si muže před sebou prohlíží.
Je vysoký, pohledný. V očích má mládí, které zápolí s nastupující dospělostí.
Mladík se provinile usmívá.
„Jsem Michael Daresby, táta prodává v knihkupectví,“ představí se.
Dívka mlčí. Nenapadne ji odpovědět, jen si prohlíží jeho tvář a hluboké oči.
Mladík opatrně přistoupí blíž a uchopí dívku v tanečním postavení.
„Je magická noc,“ usměje se, „co kdybychom si teď zatančili?“
Kateřina neodpoví.
Je náhle ztracená.
Ztracená v něčem hřejivém a příjemném.
A její strachy z předešlých okamžiků odplouvají kamsi do zapomnění.
Když ji mladý syn knihkupce vede v dalším kole tance, kdesi z dálky slyší páté odbíjení hodin na věži.
Amor aeternus est.
Láska je věčná.

VI.

VII.

VIII.

IX.