Když se tančí V.
Dance Macabre – Když se tančí
Petr Urban
V.
Amor aeternus est.
Láska je věčná.
Ví to paní Dewalleyová, která se něžně opírá o svého tanečníka,
bledého Archibalda Dewalleye, který jí cosi šeptá. Paní Dewalleyová
jemně pláče a slzy jí stékají po stařičkých tvářích. Přesto, kdyby
to někdo dokázal, vyčetl by v jejím srdci neskonalé štěstí. Stejné
jako u Archibalda Dewalleye.
Ví to, nebo to spíše tuší i Jeremy Hawthorne – vždyť o tom napsal
přeci tolik, tolik básní a povídek. Ne, že by byly vždy úspěšné (jak
mu říkal nakladatel, pan Masterson: „Mládenečku, tys eště žádnou ženu
nepotkal, což?“), ale když se dívá do očí bledé a neskonale nádherné
Julie de Borra, náhle chápe, jaký nepatrný kousek v jeho dílech chybí.
A pak si uvědomí, že nechce o lásce psát, ale že se ji jen bojí
prožít.
Amor aeternus est.
Té noci si tu velkou pravdu uvědomuje každý.
……………………………………………………
Nohy se jí třesou.
Snad je to vypitým vínem, snad je to Polibky, které se nezapomínají.
Kateřina vstává a opouští bezpečné útočiště u paty sochy anděla
s uraženým křídlem.
Kdyby se ohlédla, mohla by si všimnout starého, deštěm a větrem
poničeného drobného latinského nápisu na kamenném podstavci.
Ale neohlédne se.
Kráčí pomalu, opatrně, blíž k tančícím párům.
Hledá.
Snad je to kouzlem okamžiku, snad je to dávnou mocí anděla s uraženým
křídlem, ale její mysl je znovu jasná.
S úklonou přijímá vyzvání k tanci od přízračného pana Larkina,
který kdysi dávno býval kapelníkem cimbálové muziky. Vede ji jemně, na
bledých rtech mu pohrává spokojený úsměv. Muž mlčí. Nevadí mu, že se
dívka rozhlíží po ostatních párech. Po ostatním mužích. Jistě, před
mnoha lety by se urazil… ale dnes, je spokojený. Za tenhle večer, za tenhle
tanec.
Kateřina se rozhlíží kolem sebe.
Hledá.
Neví koho, ale hledá.
Cítí, že téhle zvláštní noci… najde. Že se něco změní.
Když hudba dohraje, ukloní se svému tanečníkovi a ten ji s úsměvem
jemně políbí na tvář.
Zvláštně to studí.
Po sotva znatelné pauze, začne hrát hudba neviditelných hudebníků
znovu.
Páry okolo ní znovu začínají tančit.
Ohlédne se po panu Larkinovi, ale ten již šeptá cosi dámě v zelených
šatech, která se na něj vlastně vůbec nedívá, jen má tvář ozdobenou
růměncem.
Kateřina se usměje. Žena v zelených šatech má líce poznamenané
neštovicemi… ale při tanci s bývalým kapelníkem září štěstím.
Dívka skloní hlavu a otočí se…
„Au! Nemůžete dávat pozor?“
Teprve poté Kateřina vzhlédne.
Mladík s černýma očima, v prosté bílé košili a černých kalhotách se
provinile usmívá.
„Pardon, nevšiml jsem si vás. Je tu dnes rej, co?“
Dívka neodpoví. Jen si muže před sebou prohlíží.
Je vysoký, pohledný. V očích má mládí, které zápolí s nastupující
dospělostí.
Mladík se provinile usmívá.
„Jsem Michael Daresby, táta prodává v knihkupectví,“ představí
se.
Dívka mlčí. Nenapadne ji odpovědět, jen si prohlíží jeho tvář a
hluboké oči.
Mladík opatrně přistoupí blíž a uchopí dívku v tanečním
postavení.
„Je magická noc,“ usměje se, „co kdybychom si teď zatančili?“
Kateřina neodpoví.
Je náhle ztracená.
Ztracená v něčem hřejivém a příjemném.
A její strachy z předešlých okamžiků odplouvají kamsi do
zapomnění.
Když ji mladý syn knihkupce vede v dalším kole tance, kdesi z dálky
slyší páté odbíjení hodin na věži.
Amor aeternus est.
Láska je věčná.