Když se tančí VIII.
Dance Macabre – Když se tančí
Petr Urban
VIII.
Hodiny znovu odbíjí.
Té noci čas utíká tak pomalu, ale přesto jej nelze zastavit.
Páry dál tančí po náměstí, ale jejich pohyby, jejich tanec je jiný.
Je rychlejší, živější, naléhavější, jak se lidé, živí i bledí
snaží říct svůj příběh až do konce, předat své poselství, či si
vyprosit pochopení.
Mnozí tančí kvůli někomu, někdo pro někoho.
Ale svůj příběh tančí každý sám.
Tančí jej i bledý Jacek Oscipowsky, v tmavé livreji sluhů. Tančí
s Katarinou de Borra, cizinkou, kdysi dávno německou baronkou za velké
války. Jeho původ a zlá doba, kdy se potkali, mladému Polákovi znemožnily
říct jí, jak moc ji miluje. Nikdo přesně neví, jak se na tomto bále
ocitli. Ale když s ní tančí, se stařičkou paní s bílými vlasy,
šeptá jí zapomenuté básně. A ona mu německy šeptá, jak moc pro ni
znamenal.
Svůj příběh tančí i paní Dewalleyová. Její manžel jí stále něco
vypráví a ona se zasněně usmívá. Pak pan Archibald Dewalley, bývalý
rotmistr u královského jízdního pluku, na několik okamžiků ztichne a na
několik úderů srdce jen pozoruje svou jedinou, milovanou ženu. Dobře si
pamatuje na své první setkání s ní, kdy jej jako mladá ošetřovatelka
léčila z vysokých horeček. Dobře si pamatuje na jejich svatbu o rok
poté, na jejich dvě děti, které dnes žijí své životy kdesi za mořem,
milující a milované.
A s tím vším, se všemi vzpomínkami v mysli, svou ženu po tak dlouhé
době políbí.
Šťastná paní Dewalleyová svého muže láskyplně obejme. Koutkem oka pak
zahlédne usmívající se dámu, která stojí za zády jejího muže.
Cizí žena má na sobě prosté šedé večerní šaty.
……………………………………………………
„Ještě potřebuji s někým tančit.“
Vysloví to oba současně, shoda slov jim do tváří vnese úsměv.
„Ano.“
Znovu shoda a další úsměv.
Mladík se jí ztratí v tančícím davu.
Zahlédne ho tančit znovu se ženou v tmavě modrých šatech a opět ji
přepadne nervozita.
Jak to vše skončí?
„Smím prosit, Kateřinko?“
S milujícím úsměvem přijímá ten tanec.
Mladík s hlavou plnou nápadů znovu v tanci zakopává, ale usmívá se.
Jeho tanec je o usmíření, o přání a poděkování.
Když dohraje jedna ze skladeb přízračné hudby, oba se ukloní.
A oba ví, že je vše v pořádku.
Kateřina chce říct „děkuji“, ale uvědomí si, že to není
zapotřebí.
Tanec to vyslovil za ni.
Chvíli mezi tančícími hledá Pavla, ale najde jej v objetí drobné
rusovlásky v krémových šatech, která prodává lístky v místním
divadle.
Dívčiny oči se s Pavlovými setkají jen na okamžik. Jen kývne a usměje
se.
I to postačí.
Kateřina se znovu rozhlédne, na okamžik osamělá uprostřed parketu.
Očima těká kolem sebe…
Michael stále tančí s dívkou v modrých šatech.
Přerušili vůbec svůj tanec?
Co si říkají?
Kateřinu sevře strach, myšlenky jí v hlavě víří.
Jen jedno je v tu chvíli jisté.
Svůj příběh tančí každý sám.